What they wrote

At the first encounter with the phenomenon of Požoň Sentimental the listener can fall easily into a trap. Is this what “New Music” is all about? Is it not just a student joke? A reaction to growing complexity and serious attitudes? Or is it perhaps an expression of the young generation’s neoconservative beliefs?

Alfred Einstein, the German musicologist (cousin of the famous physicist) once made a witty remark that “New Music” is never really absolutely new; instead, it brings a shift in attention on hitherto marginal features, which are stressed as central ones. PS involves several such “shifts of accent”:

• Accent on local tradition of small towns, as opposed to senseless attempts to follow world trends and copy the “city” style (computers, lasers, video, etc.)
• Openness toward the common listener who can find his favourite tunes (in a recycled form) on the programme – as opposed to arrogant and elitist attitudes of the “classical New Music” that does not even count with the audience.
• Obvious joy from performing, from simple music making – as opposed to “superhuman” virtuosity or conceptual amateurism (two extremes into which “New Music” has been divided).
• Acceptance of “old-fashioned” styles of the past and their integration into own expression – as opposed to deliberate hostility of all “New Music” toward everything that is old.

But the biggest value brought by PS – one which legitimizes its activity as truly new music – is its ability to teach us new ways of listening to music. One is somehow brought to a state of constant alert at their concert, because one never knows what to expect. Each piece is in appropriate contrast to the following one, thus even a common Konzertstück (like a short piano piece by Fibich or the original piano-duet version of Brahms’ Hungarian Dances) is perceived in a different way. Beethoven’s Fifth, stripped of its overwhelming monumental sound of the original orchestration, or the main theme from the TV series The X Files without its synthesizer layers suddenly reveal their “true” musical face – suddenly we hear more clearly what really goes on in this idealized music. At the concerts of PS, besides enjoying ourselves, we are thus forced to activate our listening habits.

John Cage presented his silence in the early fifties in order to highlight the existence of sounds. Today Požoň has come to say that there is still music.

English translation © Peter Zagar, 1998

Es war ein Auswärtsspiel für beide Seiten. Aber diesmal, im vergangenen November, konnte die Slowakei in Wien einen seltenen Prestigesieg über den ewigen Konkurrenten Tschechien erzielen. Das Festival Wien Modern gab einen einwöchigen Überblick über die aktuellen Musikszenen Osteuropas, lud dazu neben Ensembles aus Rumänien oder Bulgarien auch solche aus Tschechien und der Slowakei ein und ließ die Vertreter der einstigen Bruderstaaten an einem Abend nicht gerade gegen-, aber doch unmittelbar nacheinander antreten.

Eröffnet wurde die Partie im Konzerthaus vom Team aus Tschechien, dem Prager Agon Orchester. Mangelnde Motivation prägte das Spiel, lustlos und schlampig nudelte sich die Mannschaft durch belanglose, von Rock und Minimal Music inspirierte Werke. Matter Applaus – Pause.

Ganz anders die zweite Spielhälfte. Im benachbarten Café Heumarkt lief das Orchester Požoň Sentimentál aus Bratislava zu Höchstform auf und genoss dabei sichtlich das vorteilhaft heruntergekommene Ambiente des ungewöhnlichen Austragungsorts. Zum Aufwärmen boten die vier Slowaken an Klavier, Akkordeon, Querflöte und Geige eine Auswahl herrlich schräg arrangierter Schlager von Johann Strauß bis Michael Jackson, um danach mit den zwischen Kurt Weill und Michael Nyman angesiedelten „Urban Songs“ ihres Kapitäns Marek Piaček den Sack zuzumachen.

Unterstützt wurde das Quartett dabei von Gastspieler Egon Bondy, einem aus Protest gegen die Auflösung der Tschechoslowakei nach Bratislava exilierten, tschechischen Philosophen unbestimmten Alters, der – pittoresk eingebettet zwischen ein, zwei Krügerln Bier und dem nie versiegenden Rauch seiner Zigaretten Marke „Petra“ – den Vokalpart dieser hemdsärmeligen, modernen Arbeiterlieder übernahm. Das Publikum tobte – 1:0 für die Slowakei!

Schon der Name dieses von Marek Piaček gegründeten Quartetts ist Programm: „Požoň“ ist die slowakische Transkription des ungarischen Namens für Bratislava („Pozsony“). „Es ging uns um die Wiederbelebung einer alten Atmosphäre“, erklärt Piaček im Falter-Interview. „Im Sinne des Genius Loci ist unsere Musik in der Region verwurzelt, sie will Traditionen, Stilrichtungen und im weiteren Sinne auch das musikalische Ambiente Mitteleuropas transportieren und fördern. Sie ist der Versuch einer ästhetischen Rückkehr zu ursprünglichen Formen von Musik.“

Von gestrengen West-Avantgardisten mag eine solche Programmatik als naiv und nostalgisch belächelt werden. Tatsächlich aber greift sie nicht nur die stark folkloristisch geprägte Musiktradition der Slowakei auf, sie kann auch als ein Rekurs auf die international geprägte Vergangenheit der Region um das einstige Prešporok/Pozsony/Pressburg verstanden werden – und wird somit, gerade vor dem politischen Hintergrund der oft übersteigert nationalistisch um ihre Identität ringenden Slowakei, zu einer waschechten und vor allem eigenständig slowakischen Avantgarde-Position.

Malomestský komorný orchester Požoň sentimentál spouští glassovskou předehru stoupající zvolna až k fortissimu. Nechybí jí parodický nádech. Z první řady hlediště alternativního bratislavského Divadla Stoka se zdvíhá drobný ušlechtilý stařec v ošoupaném zelenkavém saku z koženky, pod nímž má červený rolák. Usedá ke stolku na pódiu, vytahuje z pravé kapsy saka umělý chrup a vkládá si ho do úst. Náhlý konec předehry zanechává posluchače v očekávání čehosi velkolepého.

A taky že ano: stařec zpívá za tichého doprovodu tenkým, leč intonujícím hlasem první takty Cvočkaře Dandy. A následují další obhroublé staropražské písně: Na Pankráci, Měl jsem tři prsty v…, Šup sem, šup tam… Naplňuje se slib daný na plakátech: Egon Bondy osobne zaspieva populárne Urban songs.

Marek Piaček, kapelník Požoň sentimentálu, kvarteta sestávajícího z flétny, klavíru, tahací harmoniky a houslí, se s Egonem Bondym, českým filozofem, literátem a nyní již šest let bratislavským rezidentem, seznámil na Univerzitě Komenského, kde oba vedli své semináře. Mladého slovenského hudebníka zaujaly Bondyho úvahy o tom, že písňový folklor velkých evropských měst je homogennější než libovolná národní lidová tvorba. Vzal ho za slovo a pozval ho ke společnému účinkování.

Minulý týden měl první reprízu koncert, jehož první dvě třetiny tvoří skladby členů Piačekova ansámblu. Ve finále seznamuje Egon Bondy v půlhodinovém bloku mladé Bratislavany s pasážemi vybraných písní lidu pražského. Výsledek? Bondy musí dlouho přidávat. To, co by v Praze působilo jako ryzí happening, je v Bratislavě zjevením. Publikum oceňuje morbidní humor neznámých textů umocněný Bondyho charismatem. Při svém menším hlasovém rozsahu si zpěvák nejednou vypomůže tak, že přejde z nápěvu prvního hlasu o tercii níž, do hlasu druhého. I to patří k poetice koncertu, na němž Bondy oprášil i staroberlínský cajdák In den Teichen.

Svůj repertoár městského folkloru Egon Bondy hodlá dál rozšiřovat. Jako první má přijít na řadu song, jehož první verš v češtině zní: Tak to vidíš, Máňo, přece jsme tě lízli. Nevznikla v Praze, jak se většinou domníváme. Je to stará píseň židovských gangsterů z Oděsy. Polyglot Egon Bondy ji přednese v ruštině.

Človeku z toho zastáva rozum a krúti sa hlava. Má niečo napísať o nanajvýš pochybnom podniku, akým bol „1. abonentný koncert“ Lapšanský v Stoke. Samozrejme, v sprievode nášho najslávnejšieho orchestrálneho združenia, Malomestského komorného orchestra Požoň sentimentál. Je jasné, že by ho v živote nenapadlo na takom niečom sa zúčastniť, ale odmietnuť pozvanie je predsa nezdvorilé.

Všetci poznáme Požoň sentimentál. (Pre istotu nástrojové zloženie: klavír, akordeón, flauta, fagot a husle.) Z toho dôvodu tu vôbec nemá zmysel referovať o tom, ako hrali, čo hrali atď. Hrajú zrejme vždy rovnako – s kamennými tvárami, v oblekoch, predstierajúc vážnosť svojho úsilia. Potiaľ by to bolo v poriadku.

Odrazu však príde Marian Lapšanský a na vŕzgajúcom pianíne začne predvádzať nejaké kusy z Fibichových Nálad, dojmov a upomínok. Spočiatku to vyzeralo komicky, no publikum (t. j. maličké, ale do posledného miesta zaplnené priestory divadla STOKA) o chvíľu počúvalo vážne a pozorne. Napokon, bol to vcelku slušný Fibich. Spomienka na Umenie. Ale prečo v takom kontexte?

Musím spomenúť aj jednoznačné pozitívum večera, síce parodizované, no predsa, uvedenie najznámejšej árie z najznámejšej maďarskej národnej opery Ferenca Erkela, árie Hazám, hazám… (Vlasť moja, vlasť moja…) z opery Bánk bán. Prínos združenia Marka Piačeka v podobe kozmopolitizácie spoločenského vedomia a výsmechu nacionalizmu je nespochybniteľný; žiaľ, týmto zmysel pôsobenia Piačekovho súboru s dlhým názvom pre mňa končí.

Griegov klavírny koncert – chronicky známy, nevyčísliteľne obohrávaný a nezdravo populárny. To však neznamená, že aj nekvalitný a zavrhnutiahodný. Rozhodne si nezaslúži taký krutý trest v podobe karikatúry Malomestského komorného orchestra Požoň sentimentál. Zásah Ilju Zeljenku do tohto procesu, procesu Griegovho bičovania bol vrcholne ordinárny. Postavil sa pred jeden (stredne veľký) bubon a občas si s veľkým elánom zabubnoval, no väčšinou vytrvalo skúmal „partitúru“. Smiali sme sa všetci, ale ako som si neskôr uvedomil, bol to smiech cez slzy. A čo za oplzlý zvuk vyčaril miestami zo syntezátora Peter Zagar, je jednoducho neverbalizovateľné. Lenže, vážení, Marian Lapšanský sa svojho partu zmocnil poctivo a zodpovedne, v jeho prejave som vôbec nebadal humorný prístup, snáď až na záverečný úškrn pri klaňaní.

Ale: je otázne, na čom. Nemôže byť predmetom bezočivého výsmechu všetko. Existuje hranica, po prekročení ktorej sa stáva vhodným použitie expresívnych výrazov, akými sú znesvätenie, zneuctenie atď. Jedno je isté: na 2. abonentný koncert Malomestského komorného orchestra Požoň sentimentál nepôjdem.

Z Reduty do Stoky je ozaj iba na skok. Ale to iste nebol dôvod, prečo na pódium nezávislej divadelnej scény Stoka prišli koncertovať francúzsko-americký klavirista Eugen Indjič a slovenský klavirista Marian Lapšanský. Ešte vo štvrtok a piatok večer (8. a 9. apríl) vynikajúco spoločne koncertovali v Redute. Nadmieru vydarený výkon si prišli vylepšiť do priestorov Stoky (10. apríl), kde ten istý koncertný kus podrobili dôkladnej skúške na tamojších dvoch „kvalitných“ pianínach – za pomoci Malomestského komorného orchestra Požoň sentimentál.

Ak chcete v Bratislave získať punc tolerantného koncertného poslucháča a prežiť nezvyčajné hudobné zážitky, nuž „abonentné koncerty“ v Stoke sú na to dosť dobrým miestom, lebo tu sa na sláve MKO PS občas priživia aj zahraničné hviezdy. V Stoke už „hosťovali“ Jiří Bárta, Magda Hajóssyová, Ilja Zeljenka. Spolu s Lapšanským si do životopisov bude písať už aj Eugen Indjič, že „koncertoval v Stoke“. E. Indjič zahral „niečo pekné mazúrkovité od Chopina“ a spolu s Lapšanským aj od Dvořáka: „slovanskotanečné v g mol“. Na záver znelo repete Poulencovho Koncertu pre dve pianína v d mol. M. Lapšanský sa tradične blysol výňatkami z nekonečného príbehu Fibichových hudobných miniatúr. Smiechu a veselej nálady tu bolo dosť: nefalšovaný imidž malomestského muzicírovania, pomerne vysoká intonačná stabilita, priateľská súhra, výber a zostava skladieb, ale najmä hudobné aranžmány, imitujúce rázne štýly, využívajúce pri tom čaro kombinácií používaného nástrojového parku: sláčiky, gitary, fagot, flauta, akordeón, klavír, bicie. Klaviristi Indjič a Lapšanský sedeli v publiku, bolo vidieť, že pán Indjič, povestný svojím zmyslom pre humor, spontánne prijal atmosféru koncertu a smial sa všade, kde to inštrumentačné prekáračky ponúkali.

Najväčšie údery – Eurovízia (pre televíznych maniakov), Bruckner – Scherzo z 9. symfónie (pre zablúdilcov z Reduty), Niečo pekné z Fibicha a Niečo pekné z Dvořáka (študentom-pianistom v sále), M. Piaček – Was ich nicht mit meinem Herzen sagen kann (pokúšal sa, ale nepovedal to), Philip Glass – Koyaanisqatsi (pre sektu minimalistov), Brahms: Valse-Intermezzo (dezert od Brahmsa), Dallas (zvučka pre vyznavačov TV-seriálov), Bartók – Mikrokozmos (aj minority v sále sa potešili), Chopinovo „niečo pekné“, Sting – Mesiac nad Bourbon Street (keby tak Sting vedel!…) a finále: Poulenc: Koncert pre dve pianína a malomestský orchester.