Napísali o nás

Posluchač, který se poprvé setkává s fenoménem zvaným Požoň sentimentál, může být velmi lehce zmaten. Toto snad má být „Nová hudba“? Není to jen nezávazná studentská recese? Reakce na vzrůstající komplikovanost a vážnost? Či snad projev neo-konzervativismu mladé generace?

Německý muzikolog Alfred Einstein (bratranec známého fyzika) kdysi vtipně postřehl, že „Nová hudba“ nebývá nikdy absolutně nová, ale že znamená přenesení pozornosti na jevy dosud okrajové, které jsou náhle akcentovány jako hlavní rys. V případě PS takových „změn akcentu“ máme hned několik:

• Zdůraznění domácí, maloměstské tradice – oproti běžnému pachtění se za světovými trendy a napodobování „velkoměstského“ stylu (computery, lasery, video atd.)
• Vstřícnost k prostým posluchačům (kteří si mohou poslechnout své známé a oblíbené melodie v recyklované podobě) – oproti arogantně elitářskému přístupu „klasické Nové hudby“, která s širším publikem ani nepočítá…
• Očividná muzikantská radost ze hry, z prostého muzicírování – oproti „nadlidské“ virtuozitě či naopak „konceptuálnímu“ diletantismu (dvě polohy, do nichž se „Nová hudba“ vyhrotila).
• Akceptace „překonaných“ stylů minulých období a jejich integrace do vlastního projevu – oproti programové štítivosti každé „Nové hudby“ ke všemu starému.

Avšak nejpodstatnějším přínosem hudebníků PS – a to jejich činnost legitimuje jako skutečně novou hudbu – je jejich schopnost učit nás nově naslouchat. Na jejich koncertech se člověk jaksi mimoděk dostává do střehu, neboť neví, s čím se může setkat. Každá skladba jakoby tvořila náležitý kontrast k té, která bude následovat a tak i zcela konvenční konzertstück (jako třeba Fibichova klavírní drobnost nebo originální čtyřruční znění Brahmsových Uherských tanců) vnímáme v tomto kontextu úplně jinak. Beethovenova Osudová, zbavená ohromujícího monumentálního zvuku původní instrumentace či znělka televizního seriálu Akta X, svlečená z omamujícího syntezátorového hávu nám v podání PS najednou odkryjí svoji „skutečnou“ tónovou podobu – najednou mnohem lépe slyšíme, co se v této dávno zfetišizované hudbě vlastně děje. A tak na koncertech PS jsme – pod záminkou dobré pohody – nuceni aktivovat svoje posluchačské návyky.

Jestliže začátkem 50. let předstoupil John Cage před koncertní publikum se svým tichem, aby upozornil, že jsou tu také zvuky, přichází dnes Požoň sentimentál, aby nás upozornil, že je tu ještě hudba.

Es war ein Auswärtsspiel für beide Seiten. Aber diesmal, im vergangenen November, konnte die Slowakei in Wien einen seltenen Prestigesieg über den ewigen Konkurrenten Tschechien erzielen. Das Festival Wien Modern gab einen einwöchigen Überblick über die aktuellen Musikszenen Osteuropas, lud dazu neben Ensembles aus Rumänien oder Bulgarien auch solche aus Tschechien und der Slowakei ein und ließ die Vertreter der einstigen Bruderstaaten an einem Abend nicht gerade gegen-, aber doch unmittelbar nacheinander antreten.

Eröffnet wurde die Partie im Konzerthaus vom Team aus Tschechien, dem Prager Agon Orchester. Mangelnde Motivation prägte das Spiel, lustlos und schlampig nudelte sich die Mannschaft durch belanglose, von Rock und Minimal Music inspirierte Werke. Matter Applaus – Pause.

Ganz anders die zweite Spielhälfte. Im benachbarten Café Heumarkt lief das Orchester Požoň Sentimentál aus Bratislava zu Höchstform auf und genoss dabei sichtlich das vorteilhaft heruntergekommene Ambiente des ungewöhnlichen Austragungsorts. Zum Aufwärmen boten die vier Slowaken an Klavier, Akkordeon, Querflöte und Geige eine Auswahl herrlich schräg arrangierter Schlager von Johann Strauß bis Michael Jackson, um danach mit den zwischen Kurt Weill und Michael Nyman angesiedelten „Urban Songs“ ihres Kapitäns Marek Piaček den Sack zuzumachen.

Unterstützt wurde das Quartett dabei von Gastspieler Egon Bondy, einem aus Protest gegen die Auflösung der Tschechoslowakei nach Bratislava exilierten, tschechischen Philosophen unbestimmten Alters, der – pittoresk eingebettet zwischen ein, zwei Krügerln Bier und dem nie versiegenden Rauch seiner Zigaretten Marke „Petra“ – den Vokalpart dieser hemdsärmeligen, modernen Arbeiterlieder übernahm. Das Publikum tobte – 1:0 für die Slowakei!

Schon der Name dieses von Marek Piaček gegründeten Quartetts ist Programm: „Požoň“ ist die slowakische Transkription des ungarischen Namens für Bratislava („Pozsony“). „Es ging uns um die Wiederbelebung einer alten Atmosphäre“, erklärt Piaček im Falter-Interview. „Im Sinne des Genius Loci ist unsere Musik in der Region verwurzelt, sie will Traditionen, Stilrichtungen und im weiteren Sinne auch das musikalische Ambiente Mitteleuropas transportieren und fördern. Sie ist der Versuch einer ästhetischen Rückkehr zu ursprünglichen Formen von Musik.“

Von gestrengen West-Avantgardisten mag eine solche Programmatik als naiv und nostalgisch belächelt werden. Tatsächlich aber greift sie nicht nur die stark folkloristisch geprägte Musiktradition der Slowakei auf, sie kann auch als ein Rekurs auf die international geprägte Vergangenheit der Region um das einstige Prešporok/Pozsony/Pressburg verstanden werden – und wird somit, gerade vor dem politischen Hintergrund der oft übersteigert nationalistisch um ihre Identität ringenden Slowakei, zu einer waschechten und vor allem eigenständig slowakischen Avantgarde-Position.

Malomestský komorný orchester Požoň sentimentál spouští glassovskou předehru stoupající zvolna až k fortissimu. Nechybí jí parodický nádech. Z první řady hlediště alternativního bratislavského Divadla Stoka se zdvíhá drobný ušlechtilý stařec v ošoupaném zelenkavém saku z koženky, pod nímž má červený rolák. Usedá ke stolku na pódiu, vytahuje z pravé kapsy saka umělý chrup a vkládá si ho do úst. Náhlý konec předehry zanechává posluchače v očekávání čehosi velkolepého.

A taky že ano: stařec zpívá za tichého doprovodu tenkým, leč intonujícím hlasem první takty Cvočkaře Dandy. A následují další obhroublé staropražské písně: Na Pankráci, Měl jsem tři prsty v…, Šup sem, šup tam… Naplňuje se slib daný na plakátech: Egon Bondy osobne zaspieva populárne Urban songs.

Marek Piaček, kapelník Požoň sentimentálu, kvarteta sestávajícího z flétny, klavíru, tahací harmoniky a houslí, se s Egonem Bondym, českým filozofem, literátem a nyní již šest let bratislavským rezidentem, seznámil na Univerzitě Komenského, kde oba vedli své semináře. Mladého slovenského hudebníka zaujaly Bondyho úvahy o tom, že písňový folklor velkých evropských měst je homogennější než libovolná národní lidová tvorba. Vzal ho za slovo a pozval ho ke společnému účinkování.

Minulý týden měl první reprízu koncert, jehož první dvě třetiny tvoří skladby členů Piačekova ansámblu. Ve finále seznamuje Egon Bondy v půlhodinovém bloku mladé Bratislavany s pasážemi vybraných písní lidu pražského. Výsledek? Bondy musí dlouho přidávat. To, co by v Praze působilo jako ryzí happening, je v Bratislavě zjevením. Publikum oceňuje morbidní humor neznámých textů umocněný Bondyho charismatem. Při svém menším hlasovém rozsahu si zpěvák nejednou vypomůže tak, že přejde z nápěvu prvního hlasu o tercii níž, do hlasu druhého. I to patří k poetice koncertu, na němž Bondy oprášil i staroberlínský cajdák In den Teichen.

Svůj repertoár městského folkloru Egon Bondy hodlá dál rozšiřovat. Jako první má přijít na řadu song, jehož první verš v češtině zní: Tak to vidíš, Máňo, přece jsme tě lízli. Nevznikla v Praze, jak se většinou domníváme. Je to stará píseň židovských gangsterů z Oděsy. Polyglot Egon Bondy ji přednese v ruštině.

Človeku z toho zastáva rozum a krúti sa hlava. Má niečo napísať o nanajvýš pochybnom podniku, akým bol „1. abonentný koncert“ Lapšanský v Stoke. Samozrejme, v sprievode nášho najslávnejšieho orchestrálneho združenia, Malomestského komorného orchestra Požoň sentimentál. Je jasné, že by ho v živote nenapadlo na takom niečom sa zúčastniť, ale odmietnuť pozvanie je predsa nezdvorilé.

Všetci poznáme Požoň sentimentál. (Pre istotu nástrojové zloženie: klavír, akordeón, flauta, fagot a husle.) Z toho dôvodu tu vôbec nemá zmysel referovať o tom, ako hrali, čo hrali atď. Hrajú zrejme vždy rovnako – s kamennými tvárami, v oblekoch, predstierajúc vážnosť svojho úsilia. Potiaľ by to bolo v poriadku.

Odrazu však príde Marian Lapšanský a na vŕzgajúcom pianíne začne predvádzať nejaké kusy z Fibichových Nálad, dojmov a upomínok. Spočiatku to vyzeralo komicky, no publikum (t. j. maličké, ale do posledného miesta zaplnené priestory divadla STOKA) o chvíľu počúvalo vážne a pozorne. Napokon, bol to vcelku slušný Fibich. Spomienka na Umenie. Ale prečo v takom kontexte?

Musím spomenúť aj jednoznačné pozitívum večera, síce parodizované, no predsa, uvedenie najznámejšej árie z najznámejšej maďarskej národnej opery Ferenca Erkela, árie Hazám, hazám… (Vlasť moja, vlasť moja…) z opery Bánk bán. Prínos združenia Marka Piačeka v podobe kozmopolitizácie spoločenského vedomia a výsmechu nacionalizmu je nespochybniteľný; žiaľ, týmto zmysel pôsobenia Piačekovho súboru s dlhým názvom pre mňa končí.

Griegov klavírny koncert – chronicky známy, nevyčísliteľne obohrávaný a nezdravo populárny. To však neznamená, že aj nekvalitný a zavrhnutiahodný. Rozhodne si nezaslúži taký krutý trest v podobe karikatúry Malomestského komorného orchestra Požoň sentimentál. Zásah Ilju Zeljenku do tohto procesu, procesu Griegovho bičovania bol vrcholne ordinárny. Postavil sa pred jeden (stredne veľký) bubon a občas si s veľkým elánom zabubnoval, no väčšinou vytrvalo skúmal „partitúru“. Smiali sme sa všetci, ale ako som si neskôr uvedomil, bol to smiech cez slzy. A čo za oplzlý zvuk vyčaril miestami zo syntezátora Peter Zagar, je jednoducho neverbalizovateľné. Lenže, vážení, Marian Lapšanský sa svojho partu zmocnil poctivo a zodpovedne, v jeho prejave som vôbec nebadal humorný prístup, snáď až na záverečný úškrn pri klaňaní.

Ale: je otázne, na čom. Nemôže byť predmetom bezočivého výsmechu všetko. Existuje hranica, po prekročení ktorej sa stáva vhodným použitie expresívnych výrazov, akými sú znesvätenie, zneuctenie atď. Jedno je isté: na 2. abonentný koncert Malomestského komorného orchestra Požoň sentimentál nepôjdem.

Z Reduty do Stoky je ozaj iba na skok. Ale to iste nebol dôvod, prečo na pódium nezávislej divadelnej scény Stoka prišli koncertovať francúzsko-americký klavirista Eugen Indjič a slovenský klavirista Marian Lapšanský. Ešte vo štvrtok a piatok večer (8. a 9. apríl) vynikajúco spoločne koncertovali v Redute. Nadmieru vydarený výkon si prišli vylepšiť do priestorov Stoky (10. apríl), kde ten istý koncertný kus podrobili dôkladnej skúške na tamojších dvoch „kvalitných“ pianínach – za pomoci Malomestského komorného orchestra Požoň sentimentál.

Ak chcete v Bratislave získať punc tolerantného koncertného poslucháča a prežiť nezvyčajné hudobné zážitky, nuž „abonentné koncerty“ v Stoke sú na to dosť dobrým miestom, lebo tu sa na sláve MKO PS občas priživia aj zahraničné hviezdy. V Stoke už „hosťovali“ Jiří Bárta, Magda Hajóssyová, Ilja Zeljenka. Spolu s Lapšanským si do životopisov bude písať už aj Eugen Indjič, že „koncertoval v Stoke“. E. Indjič zahral „niečo pekné mazúrkovité od Chopina“ a spolu s Lapšanským aj od Dvořáka: „slovanskotanečné v g mol“. Na záver znelo repete Poulencovho Koncertu pre dve pianína v d mol. M. Lapšanský sa tradične blysol výňatkami z nekonečného príbehu Fibichových hudobných miniatúr. Smiechu a veselej nálady tu bolo dosť: nefalšovaný imidž malomestského muzicírovania, pomerne vysoká intonačná stabilita, priateľská súhra, výber a zostava skladieb, ale najmä hudobné aranžmány, imitujúce rázne štýly, využívajúce pri tom čaro kombinácií používaného nástrojového parku: sláčiky, gitary, fagot, flauta, akordeón, klavír, bicie. Klaviristi Indjič a Lapšanský sedeli v publiku, bolo vidieť, že pán Indjič, povestný svojím zmyslom pre humor, spontánne prijal atmosféru koncertu a smial sa všade, kde to inštrumentačné prekáračky ponúkali.

Najväčšie údery – Eurovízia (pre televíznych maniakov), Bruckner – Scherzo z 9. symfónie (pre zablúdilcov z Reduty), Niečo pekné z Fibicha a Niečo pekné z Dvořáka (študentom-pianistom v sále), M. Piaček – Was ich nicht mit meinem Herzen sagen kann (pokúšal sa, ale nepovedal to), Philip Glass – Koyaanisqatsi (pre sektu minimalistov), Brahms: Valse-Intermezzo (dezert od Brahmsa), Dallas (zvučka pre vyznavačov TV-seriálov), Bartók – Mikrokozmos (aj minority v sále sa potešili), Chopinovo „niečo pekné“, Sting – Mesiac nad Bourbon Street (keby tak Sting vedel!…) a finále: Poulenc: Koncert pre dve pianína a malomestský orchester.